Informace z archivů

Zajímavou osobou v rozrodu pro rod Tonnerů ze Sušice je operní zpěvačka Johanna Tonnerová. Dlouhou dobu byla a přes nové objevy stále zůstává zahalena řadou tajemství.

V dostupné literatuře je uváděn rok narození 1826 a je zmiňována jako pravověrná Pražačka. Zatím jsem nenalezl záznam o jejím narození v žádné z pražských matrik. Narození jsem nenašel ani v žádné z obcí, kterými tato rodová větev prošla. Jak jsem zjistil, že patří do rodu Tonnerů? Nejprve jsem objevil následující pobytový lístek.

Na něm se uvádí, že byla operní zpěvačkou, vnučkou Dr. Tonnera (zřejmě Med. Dr. Ondřeje Tonnera). Poznámka 838/2 znamená z domu č. 838 na Praze 2. Žádného z Tonnerů jsem však v konskripcích pro tuto adresu nenašel. Zajímavější jsou adresy ve druhém sloupci, kde Johana žila v letech 1875–1880. Na čísle 299/I cca o 10 let dříve žil bratranec Ferdinand Jan Karel Tonner.

Rovněž pobytový lístek na následujícím obrázku (výřez) – karton 650, folio 440 uvádí Johannu (Janu) v bytě její babičky Františky s rokem narození 1826.

Kdo ale byl jejím rodičem? Z potomků Ondřeje Tonnera to mohly být spíš jen dcery:

• Terezie Marie Tonnerová, *1794
• Jana Terezie Tonnerová, *1801
• a možná Karolína Tonnerová, 1799

Na zodpovězení této otázky jsem si musel počkat několik dalších dlouhých měsíců. Protože čas od času sleduji novinky v různých archivech, objevil jsem další pobytový lístek pro Františku Tonnerovou, vdovou po Dr. Ondřejovi Tonnerovi. Na něm v posledním řádku je rovněž téměř zanedbatelná poznámka – Johanna, 1826, Kind der Tochter Johanna (Johanna, dítě dcery Johany). Tím se záhada vyřešila. Matkou je Johanna (Jana) Terezie, o které bude jeden z následujících článků na těchto stránkách.

Ve sčítacích operátech byla Johanna nalezena ještě ve sčítání v roce 1880 (resp. 1.1.1881) v domě 998/1, Praha Staré Město. Záznam je uveden na následujícím obrázku.

Dál zatím stopy mizí. Záznam o narození, ale i o úmrtí zůstává stále nenalezen.

Detaily z profesního života operní zpěvačky Johanny Tonnerové

Další zdroj (Česká divadelní encyklopedie)^[1] uvádí: Johana byla známou operní pěvkyní. Byla sopranistka. Jejím učitelem zpěvu byl V. E. Horák. Debutovala 1842 v českém operním souboru, který pro Nové divadlo v Růžové ulici sestavil ředitel J. A. Stöger. Byla zde dvě sezony (1843–44) a ještě jednou vystoupila 1845 v českém quodlibetu, který byl její beneficí. Již 13. 8. 1844 se pokusila o angažmá v německé opeře StD (Spohr: Faust), avšak neuspěla. Vystřídala pak několik působišť v Německu: 1845–47 Coburg a Gotha, 1847/48 Breslau [Wrocław], 1849/50 hostovala ve StD v Praze, ale opět nedosáhla angažmá. 1851–52 následoval Regensburg, po jednoroční přestávce 1854/55 Görlitz, 1855/56 Dessau, další hostování v Praze v srpnu 1855 a 1856/57 Brémy. 1858 vystupovala v Brně a Drážďanech, zřejmý neúspěch ji však patrně přiměl ukončit divadelní kariéru. Věnovala se pedagogické činnosti (mj. 1859 vyučovala zpěvu na dvoře v Greizu, v Reusském knížectví ve Vogtlandu).

Byla perspektivní silou prvního českého operního souboru v Novém divadle v Růžové ulici. Měla mladistvý přitažlivý zjev, dobré pěvecké školení a dokonalou českou výslovnost. V lyrických dívčích rolích (Lidunka, Weber: Střelec kouzelník, Angelina, Spohr: Faust, Ka­mila, Hérold: Zampa) ji kritika přijímala bez výhrad. Vedle K. Podhorské dobře zvládla i pěvecky náročný part Adalgisy (Bellini: Norma). Pro nedostatek českých pěveckých sil však byla nucena vystupovat i v dramatických úlohách vášnivých žen (Donna Elvíra, Mozart: Don Juan), výkony v těchto rolích se setkaly s výtkami. Nepříznivý zlom v její dráze znamenalo zrušení české opery v Růžové ulici, kde slibně vyzrávala. Pro kariéru v Německu, o kterou se pokoušela, jí chyběl velký hlas, nezbytný pro nový romantický repertoár. Uspěla spíše v menších divadlech (např. v Gothě, kde mj. zpívala i v původní opeře místního vévody) než na velkých scénách, které ji přijímaly pouze jako hosta s krátkodobou perspektivou.

Role ve StD, německé: 1844: Röschen (Spohr: Faust, něm. j. h.); 1849: Amina (Bellini: Die Nachtwandlerin, j. h.), Margarethe (Meyerbeer: Die Hugenotten); 1855: Isabelle (Meyerbeer: Robert der Teufel, j. h.).

České v Novém divadle v Růžové ulici: 1842: Lidunka (Weber: Střelec kouzelník); 1843: Donna Elvíra (Mozart: Don Juan), Angelina (Spohr: Faust), Kamila (Hérold: Zampa), Princezna navarrská (Boieldieu: Jan z Paříže), Konstance (Cherubini: Vodař), Krásině (Isouard: Popelka), Pamela (Auber: Fra Diavolo), Rosina (Rossini: Lazebník sevillský), Pamira (Rossini: Obležení Korinthu); 1844: Karolinka (Paër: Veselý švec aneb Tak se krotějí zlé ženské), Adalgisa (Bellini: Norma).

Ulice, ve které stojí tento dům, se nazývá U půjčovny^[2]. V tomto domě č. 10 totiž od roku 1846 půjčovna skutečně byla. Dům však není proslulý pouze touto zastavárnou. Dne 28.10.1842 tady zahájilo svá představení "Nové české divadlo v Růžové ulici". Jeho činnost sice netrvala dlouho, ale přesto se výrazně zapsalo do dějin českého dramatického umění. Jeviště bylo 9 m široké, 12 m hluboké a bylo tak vysoké jako v divadle Stavovském, takže dekorace se hodily pro obě divadla. Stavitelem byl Jiří Webe, strojmistr Stavovského divadla, potřebné dekorace dodali malíři dvorních divadel z Pešti, Drážďan a Vídně. Oponu maloval malíř Stavovského divadla pan Möszner. Na ní byl namalován pohled na Hradčany, k nimž Múza s nadšením ukazovala a vedla žáka. Vpravo u proscenia bylo poprsí Schillerovo, vlevo Mozartovo, se symboly dramatické poezie a hudby. Nádherné a akustické hlediště bylo rovněž velmi prostorné. Mělo v přízemí 254 červěně potažených a pohodlných sedadel, hojně místa k stání, 19 lóží a dvě galerie. Mohlo pojmout více diváků než divadlo Stavovské. Celou tu nádheru ozařovaly tři řady velkých lustrů a množství svícnů na stěnách. Vedle vlastních divadelních místností tu byly ještě sály restaurační, kavárenské, biliardní, kuřárna a vinárna. Vše nádherně přepychově zařízeno. A hrálo se až do roku 1846, kdy bylo divadlo adaptováno na zastavárnu. V roce 1903 pak vznikla ve středním dvoře bývalého divadla a zastavárny velká aukční hala.

Jako umělkyně se potkávala s různými osobnostmi. Byla tak zajisté ovlivněna umělecky i osobně těmito kontakty. Například  v korespondenci^[3] mezi rodinami Františka Ladislava Čelakovského^[4] a Dr. Josefa Václava Friče^[5] je několikrát zmíněna slečna Tonnerová (Johana). Některá psaní zmiňují její aktuální vystoupení (např. divadlo ve Vratislavi). Řadu citovaných psaní doručovala Johanna jako poslíček. Krom psaní převážela mezi adresáty i peníze.

^[1]Česká divadelní encyklopedie - informace o J. Tonnerové
^[2]Historie budovy divadla v Růžové ulici
^[3]Přepis korespondence F. L. Čelakovského a J. V. Friče
^[4]Životopis F. L. Čelakovského
^[5]Životopis J. V. Friče